Deset.

Deset měsíců. Roste nám z něj srandista - je schopný se naprosto zničit na tom, že nám předvádí humory. Už se dostal na úroveň průměrné televizní zábavy, protože nejlepší číslo je, jak spadne z výšky na zadek. Zcela v intencích klasické show na to předem upozorní a pak se tomu zasměje, abychom pochopili, že vtip již proběhl. Děsivě důvěřivě padá z výšky po zádech do peřin, na nás, na posteli, do hromady prádla na vyprání. Taky bafá a pak se může zbláznit nadšením, když se lekáme.

Je to k sežrání miloučký a ještě to dává naděje, že má kam a kdy růst ;-)

Leč k té vzornosti. A mému PŘEDSEVZETÍ. To se skládalo z přesvědčení, že jen co se mimino naučí jíst kousky, odhodím přesnídávky a začne jíst zdravou domácí stravu. (Nevím sice, co na ní má být zdravého, když kus skutečně pěkné zeleniny aby tu pohledal, ale zřejmě má v sobě nějaké pozitivní fluidum, když ji osobně nakrouhám.) Jenže to bídné mimino začalo jíst kousky hned. Prostě jsem mu strčila do pusy lžíci, Garíša se zatvářil překvapeně, a jedl. Teď už jí cokoli, na co mu fyzické síly stačí. To je prostě podlé. Nechci vařit k večeři tři jídla. Na Jášovy blafy má času dost, až se začne nad jídlem ofrňovat, a naše je pro něj nepoživatelné. Poslední ránu mému přesvědčení dosadilo, když doktorka na prohlídce pravila, že tak vzorný krevní obraz (když učebnicové dítě, tak úplně ve všem) snad ještě neviděla. Cha! Pravé německé bio ukázalo své kvality :-)

Nakonec jsem odhodila zábrany a nakoupila znovu hromadu skleniček. Mám je tu srovnané pěkně po ruce, mrňouskovi chutnají a já nosím do tříděného odpadu tašku navíc. Budu prostě ještě chvíli zrát, až docela uzraju a chytím tu správnou slinu...

... nebo ho naučím rovnou na bifteky. :-)

Davaj, mámo, mám hlad! 8-)