Aneb jak mě objektivně ničí potomstvo. :-)

Jak už jsem se zmínila, chodí Jáša trénovat soustředění pomocí metody biofeedback - přilepené senzory na hlavě a před sebou obrazovku, hopsající rybičky ovládané vlastní mírou soustředění. Vždycky se hrozně těší, baví ho to, paní psycholožka mi ho tam pravidelně chválí, jak je děsně geniální, prostě radost chodit. Takže jsem si to musela taky vyzkoušet. Pustila mě na chviličku po Jášovi a bylo to vážně zajímavé. Hlavně proto, že jsem měla možnost zjistit, co to po mně skutečně chce. Nehýbat se, uvolnit se zcela, nesnít, soustředit se, nebo spíš bych řekla zaostřit se, na obrazovku před sebou; pak to hezky pípá a naskakují bodíky. Jsou tam různé "hry", ale nevíc se mi zamlouvá autíčko. Prostě jede, musí jet rychle a udržet se na dráze.

Vůbec mi to nešlo. Dokud jsem měla Jášu v zorném poli, prakticky jsem nebyla schopná nijak zabrat. Když pak poodešel si skládat nějakou stavebnici, že jsem ho alespoň neviděla, tak jakž takž. Ale kdykoli promluvil, pohnul se... protože je na těch ukazatelích dobře vidět, co dělá člověk špatně, zjistila jsem, že jsem napnutá jako struna. Pořád. Vůbec mi nešlo se nijak uvolnit, ani vědomě. A hle, pak v jediném okamžiku mi to tak nějak došlo. Ne že bych to nevěděla před tím, ale došlo mi to zcela plně. Pak mám být schopná spát! A pak nemám být na Jášu vzteklá, kdykoli jsme spolu delší dobu, kvůli každé kravině! Permanentní napětí, to se nedá dobře vydržet. Vidět tam s okamžitou zpětnou vazbou, jak mi veškeré mozkové funkce vypínají a naběhne výlučně "dávat pozor" kdykoli Jáša jenom šeptne - to je až děsivé.

Poučné ale po všech stránkách. Zapracuji víc na klidu nejen duševním, ale i tělesném, nebudu se snažit dělat nic náročnějšího, když je poblíž, protože to stejně nemá cenu, a na spaní mi to pomohlo skoro hned. Protože teoreticky přeci vím, co mám dělat, abych se uvolnila, ale prostě mi nikdy nedošlo, že je to ten pravý problém, a že až takový. (Ono už při mariáši jsme zjistili, že jakmile kvíkne chůvička, musí se složit karty, jinak jsem schopná prohrát loženou hru - ale obecně Garíša pro mě tak destruktivní není. Možná je to tím, že nehrozí, že na mě skočí kdykoli jde okolo, nepadá tolik, neječí náhle jako siréna... a vůbec. :-))

Využila jsem později příležitosti a dala si s ním paralelně, protože tam paní má ty počítače dva, celé jedno sezení. Jáša byl ve vedlejší místnosti, to už se docela dalo. I když ve chvíli, kdy skončil a věděla jsem, že už není tam přivázaný v křesle, výkon šel okamžitě dolů o desítky procent :-)) Ale ještě jsem se vzpamatovala. Je to skvělý zážitek. Skoro jakýsi druh meditace spíš než práce ve smyslu práce. Paní doktorka je velmi chválící, takže mě neopoměla ujistit, že když mi to zrovna jde a mozek se soustředí, je to prostě úžasné, takové hodnoty tam moc nevídá, ale holt... dlouhá odmlka, ve které hledá slova... proto tam koneckonců jsem, abych se naučila soustředit, že :-)) Vcelku jsem měla nevyrovnanější a poněkud zoufalejší výsledky než Jáša. Připomnělo mi to lehce psychotesty, které jsem kdysi dělala, a kde mi vyšlo, že s mírou svého soustředění bych neměla být schopná udělat základní školu. To jsem ráda, že už tam nemusím! :-)) Zato už věřím, že to Jášovi skutečně může pomoct. Mimochodem maloval tam obrázek, když na mě čekal, a na jeho poměry to byla kresba o řád lepší, než zpravidla předvádí - a ano, to by měl být jeden z těch pozitivních následků. Tož uvidíme, co to s námi všemi  udělá. Proč pořád musím myslet na Terminátora? :-))