Začalo to jako pohádka

14. prosinec 2010 | 15.00 |
› 

Přendavala jsem tak zase jednou věci sem a tam (poslední dobou nic jiného nedělám, mám ten dojem), zahrabala i v papírech - a našla jsem rukou psanou povídku z doby, kdy mi byla polovina současných let . Přepsala jsem ji do počítače tak, jak byla, heroicky odolala pokušení učesat ji do použitelnější podoby, a nyní vám ji předhazuji v plen, ku pobavení i nostalgii nad... vlastně nevím nad čím, asi mi připadá srandovní představa, že mi taky někdy muselo být šestnáct :-)

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + +

Byla to taková chlupatá kulička, co vzdáleně připomínala králíčka.
"Já jsem Králíček," řekla kulička.
"Těší mě, Králíčku," pravila jsem. "Já jsem... já jsem... jé, já to zapomněla."
Podíval se na mě jako na neznámý druh hmyzu.
"Kde?" zeptal se nakonec.
"Co kde?"
"Kde jsi to zapomněla?"
"Tady," poklepala jsem si na čelo.
"Aha."
Po ruce opřené v trávě mi vyšplhal na rameno a malou packou prohrábl vlasy. Nejistě jsem po něm zamžikala očima.
"Když máš takovou velkou hlavu, nedivím se, že v ní něco ztratíš."
"No jo, ale co teď mám dělat?" zeptala jsem trochu bezradně.
"To je mi otázka!" pokrčil pohrdavě nosík. "Co se ztratí, co se musí zase najít."
"To se ti snadno řekne," povzdychla jsem si zhluboka. "Jsem si docela jistá, že neumím hledat. Ale třeba je to dobře, že nevím, kdo jsem. Třeba by se mi to nelíbilo."
"Hlouposti," zamával packami a jen tak tak jsem ho zachytila, když mi padal z ramene. Posadila jsem Králíčka zpět do trávy a uhladila mu pocuchaný kožíšek.
"Hlouposti," opakoval. "Když se ti to líbilo před tím, bude se ti to líbit i teď."
"A co když nelíbilo," namítla jsem, dle vlastního názoru zcela logicky.
Rozzlobeně do mě šťouchnul. "S tímhle na mě nechoď! Když neumíš hledat, zavedu tě za někým, kdo to umí." Popoběhl. "Tak pojď už!"
Vlastně, proč ne. Stejně jsem neměla nic lepšího na práci.

Brzy to dopadlo tak, že jsem držela Králíčka v dlaních a on mi ukazoval, kudy mám jít. Procházeli jsme lesem, o kterém jsem věděla, že jsem v něm běhala už dávno, celé roky; ale nepoznávala jsem jediný strom, jediný kámen, jediný trs kapradí.
"Za chvíli tam budeme," ujišťoval mě Králíček. "Polož mě na zem. Musím s tebou něco udělat."
Odevzdaně jsem poslechla. Králíček začal čenichat kolem jakéhosi trsu rostlin s drobnými zlatými květy a jasně zelenými lístky. Po chvíli pečlivě vybral jednu snítku, která mi připadala jako všechny ostatní, a podal mi ji. "Sněz to."
"To se mi nelíbí," řekla jsem, "je hloupost jíst, co neznám.

"
"Když už jsi došla až sem s mluvícím králíkem, záleží snad na tom, jakou další podivnost uděláš? Musíme přeci hledat ztracené věci."
Pohlédla jsem do korun stromů, které jsem neuměla pojmenovat, a vzala si z králíčkových neohrabaných tlapek zelenou rostlinku.
Nechutnala nijak. Zato účinky... něco mezi nárazem rychlíku a nukleárním štěpením. Cítila jsem s jistotou, že se rozlétám na tisíc kousků, a zároveň jako by mě neviditelný lis tlačil do podoby maličkého hrášku. Všechno se točilo, něco tak složitého, jako kde je nahoře a kde dole, jsem mohla jenom odhadovat. Sesypala jsem se k zemi, a když jsem, po poměrně krátké době, necelých tisíci letech, byla schopná znovu uvažovat, dostala jsem hroznou chuť na hranolky. Dalo dost práce tu myšlenku odsunout stranou a pokoušet se o nějakou konstruktivnější.
Například proč špatně vidím.
"Vstávej," rozluštila jsem Králíčkův hlas. "Nic víc se dít nebude."
"Pěkně děkuju," zaskřehotala jsem vyschlým krkem. "Nejraději bych tě teď viděla na pekáči, s cibulkou a kořením."
"Jeden nikdy neví. Tak vstávej!"
Hodně pomalu jsem se posadila. Hlavně proto, že jsem si nebyla jistá, co tak náročný pohyb se mnou udělá. Neudělal nic zvláštního. Seděla jsem.
"Špatně vidím," oznámila jsem nevlídně. "Všechno je nějak moc velké."
"Skutečnost je prostší," zasmál se můj bídný průvodce a poskočil, abych na něj viděla. Nezaječela jsem jen proto, že jsem leknutím ztratila řeč. "Vidíš dobře a všechno je jak má být. To jenom ty ses trochu – trochu víc – zmenšila."
"Nesmysl," odsekla jsem okamžitě a vyskočila na nohy. "Z fyzikálního i jakéhokoli jiného hlediska je to nemožné. Určitě to byla nějaká droga a já teď vnímám zkresleně."
"Když myslíš," zahýbal pro změnu ušima. Už nevypadal tak roztomile, jako když se mi vešel do dlaní; byla jsem jen o málo vyšší než on. Žádná příšera se z něj sice nestala, ale že mezi předky musel mít i nějakou opičku, bylo o něco patrnější.
"Jenže," pokračoval pokojně, "když něco vnímáš jako skutečnost, tak to skutečnost je. I kdyby to kromě tebe nikdo jiný neviděl."
Ta slova mi připadala známá.
"Možná ti ta slova připadají známá," zamlel nosem, "říkávalas je dost často."
Což byla asi pravda, byť mě to podle momentálního světonázoru řadilo mezi žhavé adepty pro blázinec. Drobná nesrovnalost – jak on to ví?
"Otázky si nech na potom," předběhl moje slova, když jsem se zrovna zhluboka nadechovala k menší litanii.
"Víš ty co," skočila jsem mu do něčeho dalšího, co začal říkat, "máš pravdu, s tou relativně viděnou skutečností. Svým způsobem. Ale nebylo od tebe fér, že jsi mi nic neřekl dopředu. Fakt by ti to na tom pekáči slušelo."
"Ale já ti to řekl," podivil se. "Víš přeci, že tě vedu k tomu, kdo umí hledat skryté věci. A nejlíp hledá ten, kdo je dost malý, aby viděl do každé skuliny a pod každé stéblo trávy."
"To je věc názoru," zamumlala jsem, ale už to nerozváděla, protože nálada na filozofování zrovna poletovala za devatero horami a devatero řekami. "Jenže, co teď budu dělat?"
Po pravdě, nebylo to tak špatné. Nahlížela jsem na věci kolem sebe docela jinak a neměla jsem dojem, že mě to v nejbližší době omrzí. Ale bylo tu něco jiného. "Budou mě hledat. Někdo...?"
"To je moje starost." Otočil se a odhopkal ke kmeni obrovitého stromu. Asi to byl modřín a mezi jeho kořeny jsem si všimla temného otvoru.
"Dobře, na nic se neptám, ať žije překvapení," brblala jsem si pro sebe a vydala se za Králíčkem. Každé stéblo trávy bylo jako slušná větev, musela jsem dávat pozor na každý krok. Šaty a boty se naštěstí zmenšily se mnou – o starost míň.
"Pamatuj si jedno," otočil se ještě, aby mi mohl důrazně pohlédnout do očí. "Neplatí nic z toho, co znáš. Všechno je jinak."
"Jo," povzdechla jsem si, opět. "To jediné je mi jasné."
"To stačí," ujistil mě. "Nic víc nepotřebuješ."

Po hlavě skočil do tmy. Sama jsem tam vlezla podstatně pomaleji, ale opatrnost mi byla houby platná. Ve tmě, to už tma tak dělá, nebylo vidět, že díra vede kolmo dolů. Letěla jsem dlouho. Tak dlouho, že jsem přemohla první i druhý nával paniky, mohla jsem se otočit hlavou nahoru, uvědomit si, že letím nepřiměřeně pomalu a vítr mi nefičí kolem uší, a dokonce se začít mírně nudit. Z pocitu pádu zbyla jenom závrať a naprostá jistota, že opravdu letím.
Náhle se rozjasnilo. Přitiskla jsem víčka co nejsilněji k sobě, přesto mi bílé světlo propálilo do mozku tunel a temenem vyskotačilo zase ven. Za zavřenýma očima se míhaly stíny; pak jen lehký náraz a náhle jsem ležela. A otevřela oči. A zaječela. Hlasitě.
Nad hlavou nebe a pod nohama zem... v pořádku. Ale ne když se propadnete pod zem, ne když je nebe nad hlavou fialové a tráva tak nějak do modra. Velikost všeho okolo mi byla úměrná, už jsem nebyla trpaslík zakopávající o každý kamínek.
Přestala jsem ječet a sedla si. Pocit, že nic není skutečné, který jsem vší silou přemáhala od chvíle, když jsem vstoupila do lesa – od chvíle, kterou jsem si pamatovala – značně zesílil.
Pohádka!
To jediné vystihovalo pravý stav věcí.
Tráva byla měkká a hebká. Slunce (?!) příjemně hřálo. Stromy byly rovné, zdravé a obsypané listím a plody. O pár kroků dál se pásla laň s kolouškem, tu a tam pohlédla mým směrem, ale nelekala se. Ptáci zpívali a vzduch voněl.
Už chybí jenom krásná dívka se džbánem u studny a princ na bílém koni. To mi připomnělo, jakou mám žízeň. Králíčka jsem nikde kolem neviděla, ale zatím mi to bylo jedno.
"Haló, kde je tu nějaká voda?" zavolala jsem na laň, aby se neřeklo.
"Támhle u toho balvanu po stráni dolů a pak uslyšíš potok," odpověděla. Když jsem konečně zavřela pusu, jako naprogramovaný stroj jsem se vydala směrem, kterým mi pokynula. Ani jsem nebyla schopná poděkovat. Potok jsem našla snadno. Odváděl přebytečnou vodu z hluboké tůně, do které tryskal pramen ze světlé, skoro bílé skály. Zdejší krajina se skládala z malebných obrazů naaranžovaných jeden za druhým a pramen nemohl být výjimkou.
Opatrně jsem ochutnala vodu. Docela dobrá, dost ledová. Usadila jsem se na břehu a zadívala se do vody. Myšlenky mi skákaly s nepatřičným zmatkem z jedné věci na druhou, nebyla jsem schopná se pořádně vzpamatovat.
Tak dobrá, dám si ještě malou chvíli. To chce klid. Nejdřív musím zjistit... kde jsem. Potom hledat cestu zpět, jen tak, abych věděla, nespěchá to. Nevím, kdo jsem a netoužím po minulosti, kterou neznám, ne doopravdy.
Z vody vykoukla rybka. Zlatá. "Kde máš prut a návnadu?" zeptala se.
"Nepřišla jsem lovit ryby," odpověděla jsem. "Jenom se napít."
"Aha..." rybka nespokojeně našpulila pusu. "A co tu vůbec děláš?"
Co já vím?
"Asi – asi se mám pokusit zjistit, kdo jsem." Ovšem, to byl důvod.
"V metafyzickém nebo doslovném smyslu?" přeptala se rybka.
"Doslova. Neznám své jméno, minulost, nic."
"Aha..." A řekla mi to. Jak se jmenuji. Stačilo to - přelila mě vlna vzpomínek, neagresivní, nepřekvapivá. Minulost se přede mnou otevřela obyčejným, známým způsobem, nebylo to k pláči ani k smíchu. Já jsem byla zase já. Na chvíli jsem zatápala po naději, že snad... ale ne, bylo to pryč. Já jsem já.
Mohlo to být horší.
Pokrčila jsem rameny.
"Díky," řekla jsem rybce a vstala. "Tak já jdu zase domů."
Každý na své místo, které mu náleží.
"Tak moment!"
Králíček se po svahu napůl kutálel, napůl poskakoval, a vypadal velmi nespokojeně. "Co hrdinská výprava? Překonávání mnohých nebezpečenství? Poznávání přátel i nepřátel? Boj s příšerami? Odhalení moudrosti věků? Nemůžeš přeci přijít a prostě se zeptat!" Skočil přede mě a zlobně zablýskal očima.
"Fungovalo to," odvětila jsem a obešla ho. "Díky ti za pomoc," hodila jsem ještě přes rameno. Věděla jsem, že cesta zpět bude snadná, krátká a rychlá.
Brána pro nejobyčejnějšího z lidí těžko mohla být jiná.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Začalo to jako pohádka tenisak* 14. 12. 2010 - 15:47
RE: Začalo to jako pohádka sargo 14. 12. 2010 - 17:10
RE: Začalo to jako pohádka mixx 14. 12. 2010 - 17:14
RE: Začalo to jako pohádka newold®blbne.cz 14. 12. 2010 - 19:20
RE: Začalo to jako pohádka sargo 14. 12. 2010 - 20:50
RE: Začalo to jako pohádka lvice 15. 12. 2010 - 05:04
RE: Začalo to jako pohádka james003 15. 12. 2010 - 10:40
RE(2x): Začalo to jako pohádka lvice 15. 12. 2010 - 11:07
RE: Začalo to jako pohádka sargo 15. 12. 2010 - 12:03
RE: Začalo to jako pohádka furie®blbne.cz 15. 12. 2010 - 13:20