Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Ještě kousek výš

Ještě kousek výš

4. září 2015 | 22.08 |

Alpy! :-)

P1130213a

Koukat na tohle z okna bych zvládla kdykoli a v jakémkoli množství. :-)

Miluju Alpy.
(Tu první větičku jsem přepisovala asi pětkrát. Ale co: v článku o horách expresivní výrazy povoleny, zvlášť když je psán během euforie ze začátku školního roku a snížení venkovních teplot.) Důvod té náklonosti přesně neznám, ale vládnou jakousi záhadnou magickou přitažlivostí. Což je trochu na pytel, když nelyžuju, neumím chodit do kopce ani nehorolezčím; ale vysokohorský biotop a ty holé kamenité vršky a hromady balvanů mě svorně naplňují jakýmsi hlubokým a bezvýhradným uspokojením, intenzivním tak, jak to žádný jiný druh prostoru ani přírody neumí.
(Po pravdě, taky mám hodně ráda bažiny a povrchové doly. Jsem takový přírodní optimista.) Docela určitě bych si hladce oblíbila i jakékoli jiné dostatečně velké hory, ale Alpy jsou pěkně po ruce a už jsem tam dokonce jednou byla. A teď podruhé, znovu se jen tak mihnout - alespoň se jen tak neokoukají :-)

P1130270a

Tak tenhle kousek cesty, od těch čtyř stejných hnědých domů dole,
ten byl snadný. Až by se dalo říct, že se to vezlo samo ;-)

I když je trochu záhadou, jak celá takhle akce vznikla. Někde na počátku JéeM prohlásil, že mi závidí fotky z Tater a Eithné z Rumunska a že bychom si mohli zajet do Tater něco vyběhnout. I pravila jsem, že Alpy jsou stejně daleko, nejede se do nich po D1 a bude tam méně lidí. Napřed jsme hovořii o dvoutisícovce, pak dva a půl, a proč vlastně nezkusit rovnou tří? To je tak, když se dva hecují korespondenčně a po telefonu, zatímco jeden je v práci a druhý běhá s dětičkem kolem hotelu :-) Docela pěkně celou akci popisuje dotyčný zúčastněný zde, takže se asi budu občas opakovat, a nebo nebudu, a využiju zbylý prostor zcela subjektivně. Koneckonců, byli jsme tam spolu :-)

P1130302a

Začátek cesty byl pozvolný a značený tak dokonale, až to bylo srandovní.
Ale věřím, že v mlze by ta hromada značek přišla vhod :-)

Když jsem byla v Tatrách, bylo velké téma, že jsem nezvládala pobyt v nadmořských výškách nad dva tisíce metrů. Přepnula jsem na optimismus (a započítala starou zkušenost, že ATB nejsou jenom nedobré bonbónky, takže se na ně dá svést skoro všechno) a kývla na bydlení ve 2020. S předmětem Zpráva z tisku: Český turista uškrtil manželku v Alpách, protože jí píchalo v uších! mi přišel e-mail s potvrzením o rezervaci hotelu - v první chvíli jsem na to vážně skočila a pocítila vlnu sounáležitosti se skutečností, že v tom nejsem sama :-)) Ale dobrý, očividně to tehdá bylo tou angínou.

Z auta jsem sice vylezla skoro po čtyřech a hlava se mi točila a já nevím co ještě, ale to po sedmi hodinách za volantem - uspokojujících, ale přeci jen únavných - nebylo tak neočekávané. Za dvě tři hoďky jsem se dala docela pěkně do kupy, přestalo mě tlačit v hlavě a o uších jsem prakticky nevěděla, těm vadil jen ten prudký stoupák z údolí a rychle si zvykly. První potenciálně dramatickou položku jsem mohla odškrtnout :-)

P1130351a

Maně si vybavuju ten exotický dojem, že tu chodili i lidé, kterým zbývalo dost energie se shýbat
pro kameny a stavět z nich skřítky. Též nutno říci, že pohled zpět byl trochu optimističtější
než kupředu. Vedl totiž dolů a taky na tu krááásnou rovinku kolem jezera :-)

Hotel byl asi nejlepší, v jakém jsem kdy bydlela. Taky jsem nikdy předtím nezažila v praxi, jak to probíhá, když tam není žádný recepční a člověk se ubytovává jenom se zaslaným kódem a v automatu si vyzvedává kartičky. Úžasně diskrétní! Zvlášť když tam navíc byly podzemní garáže. Skoro škoda jet zrovna s vlastním manželem :-) Převelmi se mi tam líbilo, pořád ještě lituju, že jsem jim neukradla závěsy. (Též neuvěřitelně pohodlné postele. Ráno jsem začala s probuzením s obvyklou sadou rozličného kroucení, abych rozhýbala záda, načež jsem zjistila, že mě nebolí! Ani nepamatuju, že tomu tak někdy bylo.)
Pod okny se pásli koně, vzduchem se linulo cinkání zvonců všudypřítomných krav (měly nádhernou hustou a lesklou srst), bylo perfektní počasí, výhled na kopce... dokonalých chvil v životě lidském není mnoho, ale najdou se. JéeM si šel zaběhat, aby měl v běžeckém deníčku zářez z exotické destinace, pak jsme vyrazili na procházku (tak já se přiznám - už dlouho jsem se tak nenasmála, jako když se pokusil přelézt elektrický ohradník O:-)), a dostalo se nám od vlídného domorodce exkurze do přečerpávací vodní elektrárny, která mě naprosto nadchla. Pro elektrárny mám slabost, i pro ty bez komína :-) Ta neuvěřitelná síla na dosah ruky, dokonale usměrněná a ovládaná! Komplexní, ale vlastně velice prosté principy. Nádhera.

P1130349a

"To jsem se chtěl zeptat - co to tu všude kolem máte?" - "Šutry."
/// Náhodné kolejdoucí jezírko

P1130343a

Když je tam vrchol a slavnostní kus čokolády, tak je to vrcholovka, ne? :-))

Druhý den jsme vyrazili za hlavní položkou programu: Sulzkogel (3016 m). Sulz, jako že udělá z člověka sulc, jak jinak. Poháněla mě obvyklá víra, že když půjdu prostě pořád dopředu, dojdu až na konec. Trasa byla dobré poskládaná a příjemná, počasí nemělo chybu (no dobře, nějaký ten mráček by přišel vhod), vybavení v pořádku. Protože fakta pěkně popsal konkurenční článek, soustředím se s dovolením na mírně vedlejší úvahu: a to jak mě vůbec mohlo napadnout něco takového naplánovat. Jak už jsem zmínila, neumím chodit do kopce. Vyčerpávalo mě to vždycky značně i v dobách, kdy jsem měla jakousi fyzičku, ale tu teď rozhodně nemám vůbec žádnou. Sedm set metrů převýšení je strašně moc, bylo by to moc i v ideálním terénu. Jako dobrý, stačí přeci jenom jít kupředu, i kdybych šla poloviční než předpokládanou rychlostí, stačilo by to. Ale pak jsme najednou seděli na svahu, navigace na mobilu tvrdila, že zbývá ještě 400 kolmých metrů (a strašně dlouhá doba, po které se vraceli lidé, kteří nás předbíhali, také optimismu nepřidávala) a mě došlo, že jenom jít dál nestačí, protože to tímhle tempem do tmy zkrátka nestihnu. Ano, taková tedy byla chybka v předpokladech. Den není nekonečný! :-)
Nevím, jestli bych trvala na tom, že budeme pokračovat, kdybych věděla, že nám nejspíš zbývá mnohem méně - jak se ukázalo doma, když se stáhla data z chytrých hodinek, možná jenom 150 metrů (odhad vzdáleností tu mé netrénované oko nemělo ani přibližně použitelný). Nejspíš by mi to bylo houby platné, protože už nebylo kde brát. Sílu, myslím. Skoro celou cestu do kopce jsem měla úplně neuvěřitelnou tepovku, měla jsem dojem, že rychleji už srdce ani tlouct nemůže, a i když se mi kupodivu nemotala hlava, nebylo to moc příjemné. A pak došla energie. Úplně. Svaly dobrý, ani dodatečně nezačaly bolet, dokonce jsem si ani nepřipadala nějak zvlášť vyčerpaná, ale prostě nohy neposlouchaly, hrály mrtvého brouka. Úplně jsem ztratila schopnost chodit do kopce na další čtyři dny :-) (Píšu to čtvrtý den, možná ten údaj ještě aktualizuju :-)) A kdykoli jsem to zkusila, rychle mě to zastavovalo a tepovka okamžitě vyletěla do svého maxima. Zkrátka totálně vybité baterky. Dovolím si tu zcela nekvalifikovaně předvídat, že kontrola na endokrinologii bude zajímavější než obykle (protože krk jo, ten cítit byl pořádně). Nu což. Asi by pomohlo se na chvíli natáhnout, ale svah byl prudký a špatně se hledalo i místo na sezení, stín žádný a nejspíš by mě to nezrychlilo dost na to, abychom to stihli. Nálada v mužstvu ale byla dobrá a otočit se a jít dolů ve skutečnosti přineslo eurofickou úlevu. Najednou se šlo znovu hýbat! Již zapomenutá krása :-))
Brala jsem to jako jednoznačný úspěch, protože jsme se dostali strašně vysoko (nikdy jsem nebyla výš), nevzdali jsme se z lenosti ani z nedostatku morálky, a celkově to tam bylo strašně pěkný. (Že to byl ve skutečnosti neúspěch jsem se od svého drahého souputníka dozvěděla až později, pořád ještě mě to lehce žere a značně si to tím u své obvykle mírné ženy rozlil; ale podle všechno jsme nastoupali těch výškových metrů celkem kolem osmi set, a to prostě pro mě je úspěch přímo heroický a čert vem kverulanty.)

DVA

Nahoře jsme poprvé zaslechli i češtinu /// Ty schody mi daly strááášně zabrat. :-))
Ledovce jsou zjevně jako kvasinky, je třeba jim kousek nechat, aby mohly zase růst :-) /// A jedno selfíčko.

P1080435a

Pohled na italskou stranu. Poněkud neuspořádaný, jak jinak :-)

Druhý den bylo v plánu zařídit se podle toho, v jakém budeme stavu po dni prvním. Původní představy, že vyhopkáme ještě něco malého po okolí, mi tváří v tvář realitě přišly poněkud humorné - ale zato se nabízelo pokročit v plánu zvaném "chci se postavit na vrcholky nejvyšších hor všech okolních států", protože šikovně cestou domů byla Zugspitze (Německo), to by byl hodně pěkný smáznutý restík. Ale padesát euro za lanovku pro každého... pfff. To si raději počkám, až tam vylezu po svých. Navíc kvůli cyklistickému závodu jsme vyrazili později, než jsme chtěli. Dlouho jsme ani nevěděli, kam vlastně vyrazíme. A ještě se parádně zasekali v Innsbrucku... Nj, to jsou ty manželské chvilky.

JEDNA

Coby vzorná manželka jsem doprovázela svou lepší polovičku na přilehlý vrcholek alespoň svým
dalekozrakým foťákem. Vyklusal to až příliš rychle, klidně bych brala víc kochacího času :-)

P1080427a

Já bych tam tak... strašně chtěla jít :-))

Ovšem Stubaiský ledovec je výtečný výletní (úmyslně nepíšu turistický :-)) cíl. Lanovka do tří tisíc - a mám tě, cha, kde jest tělo mdlé, pomůže technika! - lze se tam proskotačit na mnoho způsobů, promáčet si boty v pravém nefalšovaném rozbředlém sněhu, a dívat se a dívat... nebaví mě valně výhledy do přírody, ale vrcholky hor mají čestnou výjimku. Pravda, kusy ledu zakryté velkými plachtami působily dost obskurně a trochu vtipně; a byl by to jistě pěkný důkaz globálního oteplování, kdybych zrovínka tuhle nečetla článek, že se začaly valem zmenšovat už během poslední malé doby ledové :-)
V neděli za dokonalého počasí tam bylo samozřejmě hafo lidí - skvělá kombinace holek s kabelkou, co si jen vyjely na rande z města, neurčitě agilních turistů, docela dost malých dětí a horolezci ověšení lany - ale s tím jsem počítala předem, tak jsem si ani nepřipadala zhrzeně. Prostě se mi tam líbilo, dal by se tam snadno strávit celý den.
A pak už jen cesta domů, při které mám ten zážitek, že jsem se projela sto sedmdesátkou v plném provozu, což se mi velmi zamlouvalo :-)

P1080434a

Tam vlevo vzadu to vypadá, že se kopce s nějakými údolími už ani neobtěžují.

P1080424a

Nedostatek vhodných ploch způsobuje, že ani ta voda - viz jezírko vpravo - nestojí rovně... :-)

Kdybyste třeba někdo plánoval výpravu, a chyběl vám řidič, tak se hlásím. :-))

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Ještě kousek výš hlander 05. 09. 2015 - 09:49
RE: Ještě kousek výš eithne 05. 09. 2015 - 10:28
RE: Ještě kousek výš boudicca 05. 09. 2015 - 11:47
RE: Ještě kousek výš sargo 05. 09. 2015 - 13:40
RE: Ještě kousek výš hospodynka 06. 09. 2015 - 09:23
RE: Ještě kousek výš newold®blbne.cz 17. 09. 2015 - 13:10
RE: Ještě kousek výš sargo 18. 09. 2015 - 12:32
RE: Ještě kousek výš mixx 04. 10. 2015 - 11:06
RE: Ještě kousek výš evi 14. 10. 2015 - 16:11